Hlas z vlaku

24. června 2011 v 9:59 | Shadow |  Jednorázové
To ráno mi připadalo jako každé jiné.Kolem mě se prodíraly spousty a spousty spěchajících lidí.Většina z nich měla namířeno do práce nebo do školy.Občas jsem v davu zahlédl stříbrné vlasy některého ze starších občanů a zaslechl lomozící kolečka vozíčků s věcmi,jež tahali za sebou.To,ale byla jen náhoda.Každou chvíli přijel na náštupiště přecpaný vlak,ze kterého se,kromě dusného vzduchu, vyhrnuly i mraky lidí a další se do něj opět nahrnuly.Klopýtal jsem dlážděným nástupištěm a kolem mě bylo ticho.Slyšel jsem pouze svůj zrychlený dech a tep srdce,které ze sebe vydávalo vše. Je opravdu zajímavé,jak člověku malý okamžik může zcela změnit život.Kdyby jsem se jen o vteřinku zdržel a nedoběhl všas tento vlak,nejenom,že by jsem nestihl sraz na třídní akci.Mohl jsem zachránit život i ostatním.Ale jakmile jsem vkročil dovnitř a průhledné dveře se za mnou zavřely,osud již nešlo zvrátit.
Přišel jsem přesně načas.Profesorka již nervozně poklepávala hnědou koženou podrážkou na špinavou asfaltovou silnici.Moji přátelé se mezi sebou vesele bavili.Při mém příchodu se ke mně obrátil hlouček chlapců a několik z nich na mne vesele zamávalo.Po tom co jsem si vyslechl nemilé kázání o pozdních příchodech jsme se konečně mohli vydat na cestu.I přes to,že jsme již nebyli malé děti,ale bylo nás čtrnáct,některým dokonce patnáct,museli jsme si nasadit reflexní vesty.Kdo by odmítnl,vyslechl by si další pětiminutové kázání o bezpečnosti na silnicích.Když si to zpětně uvědomuji,toho dne jsem si všímal i maličkostí.Vysoký hlas ptáků na větvích,rytmicky vrzající houpačka s pětiletým chlapečkem nebo listí šumící na stromech.Všechny zvuky jsem si vrýval do paměti,jako by to mělo být naposledy,co je slyším.David vedle mě se něčemu neustále smál.Celé tělo mě bolelo a tak mi dalo námahu otočit hlavou a podívat se s kým se baví.Vedle něj kráčela spolužačka a vykládala mu nějaké vtipné věci.Oba dva každou chvíli propukly v neskutečný smích.Začalo mě to rozčilovat.Jsme snad na výletě a ne na nějaké procházce.Měl by se chovat slušně a ne se smát jak praštěný.Od rána jsem byl neobvykle podrážděný.Zařval jsem na sestru,která si stoupla před zrcadlo,u kterého jsem si čistil zuby,ať se nezabývá tím co má na hlavě,že svým vzhledem stejně nikoho neoslní.V tu chvíli se na mně celá rodina otočila s vyčítavým pohledem.A přitom jsme všichni dobře věděli,že jejímu novému objevu Lukášovi záleži na vzhledu,protože chodí s herečkami.
,,Co je vole,dneska nějak nemíchnutej,co?"šťouchnul do mě Shouta.Nejdříve jsem měl sto chutí vrazit mu facku,pak jsem se ale uklidnil a s velkým sebezapřením jsem odpověděl:,,V poho."Všichni netrpělivě postávali a čekali,až se všechny třídy shromáždí.My jako obvykle dorazili první a tak nás po chvíli postávání bolely nohy.Všude se povalovaly odpadky.Včera probíhal důležitý hokejový zápas a tak se člověk nemohl divit,že všude na lavičkách spí lidé a odpadky se povalují prostě všude.Parta holek z vyšší třídy chvílemi ukazovala buď (se smíchem) na největší zanedbance,nebo s (toužebným pohledem a výkřiky) na nejkrásnější chlapce,kteří na lavičkách (a někteří i na zemi) usnuli.Vlak odjížděl každých dvacet minut a my měli co dělat,abychom ho stihli.Nastoupili jsme do spoje 9202.V tu chvíli spustila jedna z mých spolužaček hysterický křik.Profesorka se jí marně snažila uklidnit.Dívka odmítla vlakem jet a po telefonátu rodičům a vydala domů sama.Až ve vlaku jsem se dozvěděl,co bylo příčinnou jejího křiku.Součet čísel spoje dával dohromady třinácku.Děvče asi bylo až moc pověrčivé.Usadili jsme se na nepohodlné kožené sedačky a věci si dali nahoru do k tomu určených přihrádek.Každý začal dělat něco jiného.Vyšší třídy si mezi sebou hlasitě povídali,my mladší hráli karty nebo koukali z okna.Děvčata si špitali o nových objevech z vyšších ročníků.Měli jsme namířeno daleko za město a tak několik z nás uslo.Já jsem jen na chvíli zavřel oči a když jsem se probudil,zjistil jse,že se čas posunul o celou hodinu dopředu.Všude byla tma,na nebi dnes v noci nezářila ani jediná hvězda.Profesorky si sedli do vedlejšího vagonu a tento přenechali pouze řádícím žákům.Shouta vedle mně a Naraki proti mně spali tvrdým spánkem.Bolela mě hlava a tak jsem se rozhodl vydat se na záchod,abych se napil něčeho studeného.
Nechtělo se mi vracet zpátky a tak jsem zůstal sedět na chodbě před bzučícími automatickými dveřmi.Vyklonil jsem se z okénka a sledoval potemnělou krajinu.Popravdě,nebylo vidět skoro nic.Sem tam svítili varovné značky označující soupání,klesání,prudkou zatáčku nebo vzdálenost do další stanice.Pak jsem zpozoroval nějakou další osvětlenou značku,kterou jsem však nestihl přečíst a rozhodl jsem se vrátit k ostatním.Polovina lidí spala.Náhle ve vagonu potemněla světla a my se ocitly v naprosté tmě.Nechápavě jsem se rozhlížel kolem sebe.,,To je v pohodě.Jezdim tu docela často.Jako po týhle dráze.A tohle se děje furt.Jedeš za světel,jedeš za světel a pak pic - a seš bez světel,"usmála se nějaká dívka.Do obličeje jsem jí neviděl.Nebyl jsem si jistý,zda je od nás ze třídy.Však jsme se znali jen chvíli.Přistoupil jsem na školu nově.Pokýval jsem hlavou.V tu chvíli mi došlo,že to kvůli tmě nemohla vidět a tak sem dodal:,,Jasně."Pak jsme se spolu dál nebavili.
Ozvalo se houkání.A pak celý vagon ozářilo světlo.Myslím,že podobně může vypadat nanebevzetí,protože světlo zesílilo.Oslepilo mě.A pak se vlak zastavil.Během okamžiku.My ostatní však pokračovali v jízdě.Narazili jsme.
Probudil jsem se a před očima měl tmu.Hlava a vlastně celé tělo mě neskutečně bolelo.Pokoušel jsem se postavit,ale nešlo to.Až po chvíli jsem se dokázal zvednout.Nebyl jsem jediný,kdo se začal ze srážky probírat.Ale pak jsem ucítil kouř.A došlo mi,že ve vlaku je až moc teplo.Tepleji,než normálně.Bylo to jako u táboráku.A pak jsem zakřičel:,,Musíme ven.Vemte ty,kdo sou živý,Rychle,toho kdo je nejblíž.Musíme pryč!"začal jsem zoufale hledat únikovou cestu.Otupělí spolužáci ze srážky se pomalu zvedali a hledali přeživší.I já jsem se snažil najít někoho,kdo je živý.Za krk mi skáplo něco teplého.Šáhl jsem si na temeno a pak moje ruka pokračovala výš.Na hlavě jsem měl něco mokrého a dotek na to místo bolel.Nejspíš jsem si rozsekl hlavu.Našel jsem spolužáka,který měl nejspíš zlomenou nohu.Pomohl jsem mu postavit se a snažili jsme se dostat z vagonu.S dalšímu spolužáky jsme našli dveře vedoucí z vagonu.Oheň se již dostal do "našeho" vagonu.Bylo tam nesnesitelné vedro.Už jsme byli skoro venku,když se ze zadní části ozval naléhavý dívčí hlas:,,Skippe!".Vyvlekl jsem toho,koho jsem držel a podpíral ven,položil ho na zem a vběhl zpátky do vlaku.Všude byl nesnesitelný žár.Snažil jsem se dostat do zadní části vagonu a hledal tu dívku.Všechny živé jsme již odvedli ven a tak jsem jim jednoduše sahal na krk a snažil se najít tep.Pak jsem o někoho zakopl.Ozvalo se přidušené vyjeknutí.Našel jsem ji.Podepřel jsem ji a šli jsme ven.Oheň nám šel těsně v patách.Konečně jsme se dostali ven.Všechno bylo v plamenech,potom,co se ten náš srazil s vlakem převážející topná paliva.Ohnivá clona uzavřela vchod a tak jsme se již nemohli vrátit.
Za chvíli se ozvalo mnohohlasné houkání sanitek a hasičů.Za chvíli přijelů sedm vozů záchranné služby a tři vozy hasičů.Všichni se pohotově chopili své práce.Muži v nehořlavých oděvech se snažili zkrotit divoké zářící plameny,zatímco zdravotníci se snažili dát zraněné dohromady a co nejrychleji je odvézt do nemocnice.Všude byl hluk a shon,zatímco vše kolem mě utichlo.Konečně jsem se vzpamatoval a pohlédl na dívku vedle mě.V černé,trochu ohořelé mikině se tam choulil jeden chlapec z nižšího ročníku.
Celé dny uvažuji o tom,jak by se změnil můj život,kdybych tenkrát nestihl to metro.Nestihli by jsme vlak.A nezemřelo by tolik lidí.Nezničil bych život tolika rodinám.Nebyl bych tam,kde teď jsem.Na rozvrzané postely,za zamřížovanými okny psychiatrické léčebny.I přes to,že jsem jeden život zachránil,další jsem uhasil.Zmařil jsem život dívky,která mně volala.Dodnes nevím,kdo to byl.Tolik lidí zemřelo,že je těžké to zjistit.Každou noc se ve snu ocitám v zakouřeném hořícím vlaku a z dálky mě volá jménem.Nevidím jí do tváře..Podává mi svojí křídově bílou ruku a když už jsem od ní jen centimetr,pohltí ji plameny…

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lanita d'Angel Lanita d'Angel | Web | 25. června 2011 v 13:02 | Reagovat

Bylo to zajímavé ... takové zvláštní a trochu i ponuré,ale mě se to líbilo :)

2 Niya kamikaze  Higurashi Niya kamikaze Higurashi | Web | 26. června 2011 v 9:50 | Reagovat

WOW, moc pěné :)

3 Aisu Aisu | Web | 26. června 2011 v 21:50 | Reagovat

páni, je to opravdu pěkné :) moc se ti to povedlo ;-)

4 Yuuki Katie-chan Yuuki Katie-chan | Web | 27. června 2011 v 0:03 | Reagovat

je to hrozně hezké, i ten děj se mi moc líbil, i když to bylo trochu smutné :)

5 Mitsuki Mitsuki | Web | 1. července 2011 v 13:52 | Reagovat

Zajímavá povídka, máš dobrý nápady ;)

6 Lanita d'Angel Lanita d'Angel | Web | 3. července 2011 v 22:10 | Reagovat

dlouho si tady nebyl,hochu ... dlouho ,tak jak pak se žije?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama